Yeah Yeah Yeahs, 1. 7. 2009, klub Roxy, Praha

Od vydání své první desky jim to trvalo dlouhých šest let, než přijeli pobavit místní nadšené posluchače. První prázdninový den roku 2009, konečně došlo k přerušení šňůry fanouškovského hladu a New Yorské trio vystoupilo na české podium. Stalo se tak v Pražském klubu Roxy a skupina přivezla svůj standardní balíček hudby, energie, poga a Karen. Pro většinu publika to ale byla sladká nadstandardní odměna za dlouhé čekání. Ti, co přišli, nelitovali. Ti, co nepřišli, zůstali suší.

Otázka suchosti či mokrosti je zde poměrně zásadní. Zůstat suchý na tomto koncertě byl fakt kumšt a pochybuju, že to někdo vůbec dokázal. Když už jste nezmokli venku = měli jste deštník a pěkně se schovali, museli jste zákonitě zmoknout uvnitř. Kdo zná klub Roxy, ví, o čem mluvím. Malý ztemnělý prostor má velkou slabinu v odvětrávání, a když sem přijede kapela kalibru Yeah Yeah Yeahs (dále YYYs), nezůstane nitka suchá. Pokud někdo nemá potní žlázy, nasál se do něj pot ostatních. Pokud neměl nasákavé oblečení, postříkala ho nebo poprskala vodou energická Karen O.

Ale vezměme to pěkně od začátku: Kolem sedmé hodiny byste u klubu Roxy potkali netrpělivý hlouček deštníků i nedeštníků a jednoho vtipkujícího ale vážného securiťáka, který tento hlouček po skupinkách přibližoval k jeho cíli. Tohle se prostě muselo vystát. Doslova  Uvnitř už bylo na place relativně vše připraveno. Posluchači už jen zbývala volba pozice v hledišti. Obecně se jednalo o otázku: mám rád pogo x nemám rád pogo. Na pódiu už zvučil kytaru nějaký podivný dlouhovlasý bedňák v oranžové vytahané mikině s dlouhým rukávem. O to větší byl můj údiv, když k němu náhle přiběhla drobná Akiko a já zjstil, že to je Simon a sečteno podtrženo to jsou Comanechi. Tímto se Simonovi omlouvám. Oba dva to odpálili pěkně od podlahy, a i když publiku chvilku trvalo, než vytvořilo nějakou adekvátní zpětnou reakci, Akiko na nic nečekala a od první vteřiny ze sebe vydávala vše. Jak na tom byl Simon, netuším. Přes jeho vlasy jsem neviděl od krku nahoru nic. Ale soudě podle jeho rukou a kytary tomu taky řádně zatápěl. Následovala malá kulturní vložka s banánem, několik lovesongů o „velkým péru“ a o „šoustání“ a Comanechi zakončili svou smršť. Simon na závěr elegantně upadnul. Zřejmě se mu nepovedl jeho životní skok, protože nechal Akiko, aby to dobubnovala sólo a odpochodoval do šatny. Ale všechna čest!

Opět na pódium naběhla crew, aby z něj Comanechi smetla. Mezi tím se začalo ozývat publikum, což zahrnovalo křičení, pískání, pištění, tleskání a občasné pokusy o skandování. Posvátnou nedotčenost pódia před vystoupením porušil Nick, který se v apartním kloboučku za bujarého jásotu lidí vydal zkontrolovat svého Stratocastera a přilehlé příslušenství. Svou kytaru umí připravit asi jen on. Zřejmě to udělal dobře. Pak už konečně světla zhasla a nastal kravál doprovázející nástup YYYs. Karen přišla zabalená v něčem, co se nedá snadno popsat (snad pomohou pro představu fotky), ale stoprocentně to navyšovalo její už tak nebesky vysoký sex-appeal. Ostatně jako vždy. Začalo se nenápadně začínající Dull Life, která splnila funkci zahřívačky opravdu dobře, protože už během ní mi vyrazily krůpěje potu. Jak má potom člověk vypadat na konci? Koncert nabral tempo od první písničky a teplota a vlhkost vzduchu vyletěly strmě nahoru. První fáze vrcholila při Gold Lion a Pin. Vzpomnělo se i na starší Machine. Nesnesitelné vedro a dýchavičnost publika uklidnila až Skeletons. Za tu jsem byl upřímně vděčný. Další moment koncertu následoval v Cheated Hearts, kdy Karen zapojila i publikum možností zazpívat si do mikrofonu „UUuuUU UUuuUu“, někteří toho využili k projevům vlastní „inteligence“, ale zasmáli jsme se (i s kapelou). Mnoho lidí (i mě) potěšila také starší věc a to Art Star, která dokázala, že když člověk nemůže, tak ještě dvakrát může a co nejde silou, jde ještě větší silou. Jen jsem měl obavy o mikrofon, aby Karen neskončil v hrtanu. Pak hitovka Zero, a následně se zhmotnila magie u akustické Maps, což byl podle mě nejsilnější okamžik koncertu. Karen všechny ovládala jediným prstem a dirigovala sbor v hledišti, pak nám všem řekla, že „oni nás nemají tak rádi, jako ona“ až jsme z toho byli všichni tak nějak naměkko. Zakončovalo se mou oblíbenou Y Control. K úplné spokojenosti jsme se dočkali ještě dvou přídavků. První otevřeli YYYs s Heads Will Roll a s Karen stylově navlečenou do svítící kukly. Následovala ještě Our Time a poslední smažička v podobě Date With The Night. „One more song! One more song!“ učila nás skandovat Karen, když přiběhli podruhé. A tak jsme úplně na závěr dostali ještě sladkou Honeybear. Pak už byl opravdu konec.

O Karen Orzolek by se dal napsat celý odstavec. Sama o sobě táhne kapelu a oči diváků a tvoří to, co z YYYs dělá YYYs. Má energie za dvanástich, ztřeštěně poskakuje po pódiu, občas hraje na schovku pod ručníkem a stříhá jeden úsměv za druhým tak, že donutí i Vás, abyste se usmáli. Přesvědčila nás, že Praha je nejlepší místo na světě a k tomu nás ještě solidárně kropila vodou – hotová světice. Nick je takový správný introvert, dělá, že si hraje svůj vlastní koncert sám pro sebe, užívá si ho po svém a dělá, že ho skoro nezajímáte, občas si Vás vyblejskne foťáčkem, ale při tom ví, že ho všichni stejně žerou. No a co? Briana jsem si za celý koncert užil nejmíň, protože seděl celou dobu v temnu za bicíma a držel tempo pevně v rukou, jako nějaký temný muž za oponou. Ale užil si své momenty slávy, když na konci koncertu a přídavků pomalu vylézal jakousi podivnou krkolomnou překážkovou cestou přes bicí a každý v hledišti čekal, jestli spadne nebo ne. Naštěstí prošel bez problémů a krásně nám poděkoval. A my na oplátku jemu.

Co tomu chybělo? Lepší vzduch, možná i lepší zvuk (ale ten během koncertu ztrácel na důležitosti, tohle bylo hlavně o zážitku). Co bylo fajn? Konečně koncert u nás! Skvělá atmosféra, skvělé výkony (i předkapely), energická, veselá a strhující Karen O, Nickovy foťáčky, banán od Akiko, Y konfety, Kareniny gejzíry, pád Simona, Brianovo vylézání zpoza bicích a hlavně Yeah Yeah Yeahs!