My, jež jsme ten třídenní sen jedním polknutím zhltli či vy, kteří jste se pouze smutně dívali na všude přítomný ( možná až trochu vlezlý zato však všeříkající) transparent oznamující tu dechberoucí zprávu , můžeme s klidem v duši a někteří i s potuteleným úsměvem na tvářích a zmatenými pocity na srdci říci, že je konec. Avšak není to konec definitivní či snad žalostný, je to konec přinejmenším příjemný, ale rozhodně ne radostný. Pro někoho ( mě nevyjímaje ) to je příslib do budoucna a pro někoho už celkem vzdálená, i když stále příjemná vzpomínka. Hned první den toho maratónu plného očekávání myslím více než ukojil lačné hlasivky všech přítomných, ať už to byly progresivní zástupci indie-rocku z Francie, 7 weeks při jejichž tvrdších riffech a mrtvolné atmosféře na pódiu i jevišti plandaly hlavy velmi slušně. či stálice české scény jako UDG, Wohnout nebo Imodium, avšak nevím, zda-li to bylo, pouze mé skromné mínění, či mínění většiny přítomných, ale celý už velmi solidně obsazený festival se pomalu rozděloval na dvě zcela odlišně hudebně smýšlející skupiny. Jedna, ta podle mě trochu početnější, která se zatajeným dechem a skoro božskou úctou v očích před jménem tyčícím se, jako pevný maják v rozbouřených a neklidných vlnách hudebního světa, se na roztrhaném festivalovém programu a informace oznamující, že okolo půl jedenácté až skoro do půlnoci bude hvězdami nabité T-Music stage vévodit se svou pověstnou vervou, originalitou a svérázným projevem zástupci sheffieldské indie scény v podání kapely, která už vyslovením jejich jména, jako mávnutím kouzelného proutku mění lidi na tvory, lehce se svíjející do rytmů jim dobře známých a oblíbených melodií. Koho jiného, než kapely s ( podle některých leč mě nevyjímaje) nejkrásnějším zpěvákem vůbec. Prostě ” Arctic Monkeys, any questions?” jak pronesl po třetí písňi Alex, avšak nepředbíhejme. Ta druhá, méně početná, která většinu z nás ke svým písňím netáhne a tudíž ( s odpuštěním ) myslím, není nutné, abych se o nich příliš rozepisoval. Zkrátka na nesourodý dav s černými, plandavými triky a vlasy trčícími do všech možných i nemožných směrů. U těch vyvinutějších nezůstaly ušetřeny ani vousy , ať už do délky či tvaru, nezaostávaly za účesy ani o píď. Fanoušků Static-X byl věru početný zástup, zda- li však v sobě většina z nich cítila čistou lásku ke svému oblíbenému interpretovi, jako jsem měl možnost sledovat u fanoušků Arctic Monkeys, nevím. Před tou všemi očekávanou událostí se však odehrála další, neména důležitá událost a to byl koncert předcházející Arcticům v podání londýnských hejsků z Hadouken! Co se dá o jejich projevu říci? Energický, strohý, nespoutaný ( mnohdy hraničící s hektickým a nesourodným ) často postrádající niť, která by vedla k prohloubení hudebního zážitku a zabránění v tom, co se nakonec stalo nevyhnutelným a to tomu, že se koncert zvrhne v bezmyšlenkovité pobíhání, skákání a zpívání jednotlivých méně či více srozumitelných pasáží. Jejich výstup rozhodně nelze označit za špatný, naopak byl nadmíru vyhovující k tomu, aby předcházel tomu, který se už neúnosně blížil. Jak také zpěvák z Hadouken prohlásil: ”Můžu vám fakt říct, že lepší kapelu než Arctic Monkeys neznám a doufám, že se na ně těšíte!” ( toto není citát jako spíše snaha o částečný překlad toho, co doopravdy řekl ) Odpověďí mu byla, pouze mohutná salva křiku. Vrcholem jejich vystoupení byl povedený cover písně Song 2 od Blur, který nakonec většinu publika plně uspokojil a s ohlušujícím křikem a potleskem Hadouken vyprovodil. Následující hodina byla zcela mimo realitu, protože dostat se dále, než do třetí řady ( ve které jsem nakonec se značnou nevolí uvízl ) byla sázka do loterie při níž výhrou bylo místo o půl metru lepší než to předešlé a prohrou ostrá rvačka s některým z natěšených fanoušků. Lidé už začínali být netrpěliví, ačkoliv do zahájení koncertu zbývala notná čtvrthodina a někteří už se cítili také dotčení nekončícím čekáním. Po asi páté či šesté vlně skandování projednou zhasla světla, lid ztichl, aby byl vzápětí omráčen prvním tónem všem dobře známé písně. Pod záštitou kouřové clony se jako mýtičtí hrdinové zjevili Arctic Monkeys s úmyslem ovládnout noc. Nekonal se barbarský, plenící přepad jako spíše pomalé, vytrvalé obléhání. Byla to studená, ne-li přímo arktická noc a se svým osobitým způsobem vyprávění příběhů ( genialita textů a hravost melodií ) dost možná u širšího českého publika, které není zvyklé na to, že by mladá, britská kapela měla nárok na to být kultivovaná, nepochodila. Není čeho litovat. Arctic Monkeys ( což bylo každému bystrému fanoušovi jasné ) nepřijeli do česka přesvědčovat kritiky o jejich kvalitách a už vůbec nepřijeli přesvědčovat návštěvníky festivalu, že právě oni tady udělají tu největší show a že nikdo po nich už nebude mít nárok na slávu jakou sklidí sami. Arctic Monkeys přijeli do česka zahrát svým fanouškům, kteří pochopili a náležitě ocenili. Co se týče ochutnávky z nového desky a nového singlu Crying Lightning, tak jsem vlastně beze slov. Už po prvním poslechnutí je myslím jasné, že tenhle singl bude válcovat nejvyšší příčky britských hitparád po dlouhý čas a pokud je Crying Lightning pouhou vstupenkou mají se všichni fanoušci, kteří po koncertě upadli do podivné, láskyplné letargie, na co těšit.