Arctic Monkeys – Humbug

Jak se již poslední dobou stalo tradicí, dlouho očekávaná alba velkých interpretů se pravidelně dostávají na internet dlouho před jejich plánovaným vydáním. Toto se nevyhnulo ani anglickým (dnes již) hvězdám Arctic Monkeys, a tak si jejich album můžeme poslechnout už teď – necelý měsíc před tím, než se dostane na pulty obchodů. Již první záznamy živě hraných nových písní a následně i digitálně vydaný singl Crying Lightning (který fyzicky vyjde týden před novou deskou) předznamenávaly nášlap na velmi zajímavé a konečně snad i trochu jiné album, než jsme byli u Opic zvyklí. A jaký je výsledek?

Arctic Monkeys pořád zůstali sami sebou a přesto se jim povedlo změnit se a obměnit svůj zvuk přesně tak akorát, aby poměr novosti i starosti zůstal vyvážený a pro fanoušky přijatelný. Noví Opičáci jsou víc rozvážní, víc temní, zpomalili a ztěžkli. Ale taky zmoudřeli. Žádná divočina z debutu či druhého alba se neopakuje a to se mi líbí. Nemám nic proti debutu, naopak si myslím, že je to jedna z nejzásadnějších desek dekády a indie rocku vůbec. Dvojka se snažila dohnat, co se dalo a znova ohrát již ohrané a od toho se odvíjela i její trvanlivost, světlá místa se těmi hluchými pravidelně střídala v poměru zhruba fifty-fifty. Dvojka díru do světa neudělala. Ale kluci si prostě u třetího alba přiznali, že už nejsou devatenáctiletí řízci a je načase se k řemeslu postavit s novým přístupem. K tomu jim dopomohl také Josh Homme z Queens of the Stone Age, který má Humbug pod palcem jako producent. Jeho rukopis je v jistých pasážích přinejmenším znatelný.

Když jsem se dozvěděl, že Arctic Monkeys spolupracují s Joshem Hommem na novém albu, moje očekávání vystřelily vysoko. Jsem rád, že můžu říct, že jsem nepřestřelil.

Stejně, jak kluci vykukují na přebalu (podle mě velmi povedeném), tak také hrají. S dlouhými vlasy a bez okolků. Již od první My Propeller vám dojde, že tohle všechno bude o něčem trochu jiném a že Monkeys hrábli do svých obecně zažitých konvencí. Chvíli mi trvalo, než jsem uznal, že jsou to skutečně Opičáci a to až v momentě, kdy potemnělý mrazivý riff protne Alexův charakteristický hlas. Páni, tohle fakt zní nějak jinak… Slyšel jsem dobře? To byly doprovodné vokály? Nádhera. Následuje už mírně profláklejší první singl Crying Lightning, z něhož je patrný potenciál stát se jedním z hlavních hitů nové desky (jak jinak – přece jen je to singl). „And I hate that little game you had called crying lightning.Crying lightning…“ Tenhle text snadno vpije pod kůži. Dangerous Animlas začíná několikahlasým předzpíváním (a ať se propadnu, jestli tam není slyšet i hlas pana Hommea). Alex zpívá i něčem jako noční můra, hrůza a strach či co (protože je „pinned down by the dark“), ale ať už je to cokoliv, není to nic pěkného a dobarvuje to už tak zlověstné vyznění celého songu. Následující Secret Door jsem si oblíbil už z živých verzí a trošku mě v předehře překvapila akustická kytara, ale platilo to jen pro poprvé. Nejdřív jsem chtěl nad touhle písničkou lámat hůl. Když jsem ji slyšel prvně, myslel jsem, že se celá ponese v duchu předehry (a já tyhle cajdáky od Monkeys fakt nemusím – viz Only Ones Who Knows), naštěstí se tak nestalo, protože pak propukne v pěkně svižnou a melodickou záležitost (Matt si hezky zabubnuje J). Vyklubala se z ní jedna z mých nejoblíbenějších z Humbugu. V dalším songu se Arctic Monkeys s ničím nepářou a nekompromisně vám pod nos nacpou další kousek Potion Approaching. „Any questions?“ jakoby říkal Alex. Jo a ta pasáž před závěrem mi něco silně připomíná, nevíte náhodou co? Fire And The Thud zní tak nějak přesně stejně, jak jsem si ji představoval, že bude znít, když jsem ji slyšel v akustické verzi. A zní fakt dobře. Pak se dostanem konečně i k něčemu veselejšímu, čili Cornerstone, to abyste věděli, že Arctic Monkeys nehodlají být ode dneška jen zamračení temní týpci s hárama. Velmi milým překvapením je pro mě kousek s názvem Dance Little Liar jejíž pomalejší zatěžkané tempo mi perfektně sedlo. Mattův kopák se mi vráží při poslechu přímo do srdce. Ach. (Trochu mi připomíná I Never Came od jedné nejmenované kapely, ale už mlčím J). Abychom nezapomněli, že jsou to fakt Opice, je tu i něco jako Arctic Monkeys klasika Pretty Visitors, kde se energie a výrazný riff snoubí s Alexovou schopností pálit ze sebe slova s kadencí 100 jednotek za vteřinu. To vše je dobře prokládáno pomalými refrény, aby si i Alexomet odpočinul. Poslední kus The Jeweller’s Hands mě (zatím) baví nejmíň ze všech, ale i přesto je to song se svými kvalitami, což značí, že třetí řadovka Arctic Monkeys má opravdu potenciál a myslím, že se s ní ještě setkáme ve výčtech desek roku.

To, o co se Monkeys pokoušeli s předchozí deskou, totiž oslovit a nezklamat po fantastickém Whatever People Say I’m, That’s What I’m not, se jim povedlo až teď. Chvíli jsem měl strach, že se jim to ani nepovede, ale to se nekoná. Kluci si sedli a s klidem a rozvahou udělali desku, která se nesnaží za každou cenu přitvrdit, nebo být prostě lepší než jejich debut. Dokázali se obměnit ale přitom pořád zůstat svoji. A to je k nezaplacení. Vedle Alexe a Jamieho, ze kterých se pomalu začínají stávat kytarová esa, a Matta, který je geniální bubeník (a paradoxně je bubeník jen pro to, že to na něj zkrátka zbylo) dostal víc prostoru i Nick (rozuměj: basa), což vlastně značně charakterizuje celou desku. Je to prostě říznuté Hommeovým stoner rockem. Instrumentalisticky Arctic Monkeys zrají jako víno a já jen lituji, že jsem neměl tu čest slyšet je na Rock for People. O Turnerových textech ani nemluvím.

Kolem Humbugu bude ještě dozajista pořádný humbuk. Takhle to vidím já.

8,5/10