Modest Mouse – Skromná legenda

Jak již z nadpisu plyne, Modest Mouse jsou dnes považováni za jednu z legend indie-rocku. Přesto je ovšem tato kapela pro širší veřejnost stále dost neznámá. Jedním z důvodů bude právě svobodomyslnost a neasertivnost kapely, která, přestože dřímá v zázemí nemalého Epicu, nikdy nikam nespěchá. Co činí ovšem Modest Mouse tak důležitou a ověnčuje ji statutem kultu? Je to především naprosto originální přístup k obsahu a struktuře písní, jež je patrná zejména na poslední desce, která je… ale pěkně popořádku.

Modest Mouse figurují na hudební scéně již pěknou řádku let. Jejich začátky se datují od roku 1993, kdy ústřední trojlístek (Isaac Brock, Eric Judy a Jeremiah Green) nahrává ve dřevěné boudě na dvoře své první skladby. Vše pochopitelně lo-fi, což je pro většinu kapel indie scény devadesátých let obvyklé.

Když jim vychází první oficiální dlouhohrající deska – This is a long drive for someone with nothing to think about (1996), začíná se kolem Modest Mouse utvářet silná komunita fanoušků. Není divu. Modest Mouse oslovují syrovostí, upřímností, zvukovou promyšleností a skladbou. Kytarista Isaac Brock disponuje neotřelým hlasovým projevem, jenž kolaboruje mezi melancholickou letargií a excentrickými záchvaty. To je vidět zejména díky koncertům, které jsou projiskřené energií a emocemi. Kytarové party jsou jednoduché, ale v celku každá píseň prochází více či méně složitou strukturou. Nejdůležitější jsou však hluboké a promyšlené texty, které hovoří o ztracenosti, sebe nenávisti, společenských postojích, filosofických názorech, hněvu i lítosti. Vše upřímné a odzbrojující, i když někdy velmi, velmi složité.

Další dlouhohrající deska (Modest Mouse vydávají množství singlů, EP, či limitovaných vinilů), působí rozruch a The Lonesome crowded west (1997) katapultuje kapelu do popředí americké klubové nezávislé scény. Album je považováno i za indie-definující, a dá se říci, že se jedná o nejslavnější počin „Modestů“. S následujícím albem už na doporučení vydavatele odcházejí pod ochranný dohled major labelu, konkrétně Epicu, kde vydávají The Moon and Antarctica (2000), který je opět plný skvělých písní založených na stejných principech, ale vyznačujících se svou svébytností a jedinečností.

Pokud je The Lonesome crowded west nejslavnějším počinem, album z roku 2004 – Good news for people, who love bad news, je určitě nejznámějším. Kapela se dostává do rádií a proslavuje se po celé Americe. Ve fanouškovské komunitě se začíná mluvit o „nové éře“ Modest Mouse. Kapela projde dočasnou personální změnou (kdy se Jeremiah Green duševně zhroutí) a přichází multi instrumentalista Tom Peloso. Kolem kapely se čeří vzduch, což Isaac Brock po čase těžko snáší a vytváří svůj vedlejší projekt – Ugly Casanova, kde nalézá potřebný klid.

Další velká vlna mediálního zájmu přichází při příchodu Johnnyho Marra, s kterým vydávají zatím poslední LP – We were dead before the ship even sank (2007). Ta je zlomová z několika důvodů. Za prvé – zvuk Modest Mouse je obohacen novým kytarovým cítěním Johnnyho Marra. Za druhé – texty procházejí zvláštní změnou z těžkých depresivních sond do o něco optimističtěji laděných sociálně-filosofických úvah. No a za třetí – celkový sound se rozrůstá do velmi promyšleného hravého spektra. Různé hrátky s nástroji, neočekávané party, drobné detaily, slyšitelné pouze na kvalitnější audio soupravě. Skutečná pochoutka pro zvukové labužníky.

Modest Mouse je kapela která zaujme originalitou, upřímností a hloubkou. Všechna její alba jsou jedinečná a nutí k zamyšlení. Kytarová ostrost a zvuková ojedinělost podbarvená složitými a hlubokými texty z ní po právu dělá neopomenutelné jméno na světové, (nejen) alternativní scéně. Přesto všechno si kráčí svou cestou. Každé LP, EP či singl jsou pilovány do posledních detailů od zvuku po barvu vinylu. Název, původně vzniklý z povídky od Virginie Woolfové, dělá své kapele opravdu čest. Modest Mouse je opravdu skromná legenda.