Cursive – konceptuální crossover
Pokud se nezávislá scéna devadesátých let vyznačuje mimo jiné emotivním a upřímným hudebním projevem, jsou Cursive opravdu typickým příkladem. Každý koncert Cursive je spojen s osobnostními výlevy frontmana Tima Kashera, doprovázenými změtí disonancí a kakofonních prvků. To vše na pozadí americky ostrých a skřípavých kytarových riffů. V prvních letech se kapela opírá o svou první desku - Such Blinding Stars for Starving Eyes (1997), která nese všechny výše zmíněné články. Poté se kapela na čas rozchází a v této klinické smrti vydává druhé album - The Storms of Early Summer: Semantics of Song (1998), které v podstatě navazuje na to předchozí, jen zvuk je o něco hutnější.
O rok později dochází k revitalizaci a kapela začíná přemýšlet konceptuálním způsobem, což se pro její následnou tvorbu stává klíčovým. Když vychází LP – Domestica (2000), přichází na svět album o prolínání vztahů mezi dvěma fiktivními postavami. V jednotlivých písních se vzájemný vztah dvou hlavních aktérů vyvíjí a mění a celé album končí neurčitě. Sám posluchač si interpretuje vyústění celého příběhu.
Další dlouhohrající deska přichází o tři roky později a nese příznačný název – The Ugly Organ (2003). Příznačný je díky myšlence lidské sexuality. Tento orgán sám Tim Kasher neurčuje. Při jeho konkretizaci kolaboruje od pohlavního ústrojí, přes srdce až po mozek. Desku můžeme vnímat i jako hráče na tento nástroj, který se na jejím konci rozhodne přes všechny útrapy žít dál. The Ugly Organ je velmi emotivní a pestré album a je dnes považováno za vrchol tvorby Cursive. Písně se pohybují od absolutní rozervanosti a ztracenosti, skřípání a běsnění po atmosférické instrumentální pasáže. Této vzdušnosti napomáhá i Gretta Cohn na violoncello, které výtečně dokresluje celkové cítění.
Před dalším konceptem stihnou vydat ještě kolekci nevydaných písní a v roce 2005 vychází Happy Hollow, které jakoby se pohybovalo po malém městě (od čehož název) a sbíralo rozhovory obyvatel, točící se okolo sociálních témat. Deska je mnohem skřípavější a disonanční a postrádá cello, jelikož Gretta Cohn odchází a kapela nehledá náhradu.
Cursive se stávají mediálně známými až díky aktuálnímu cd – Mama, I’m swollen (2009). Paradoxně je právě tato deska méně dospělá. Texty se nesoustředí do hlubších alegorií a hudba je o něco uhlazenější. Rozhodně ale osloví charakteristickým projevem. Díky této desce Cursive podávají odzbrojující výkon v show Davida Lettermana s písní From the hips.
Kolem Cursive poletuje názorový rozpor. Jedno rameno vah se přiklání k průlomovému albu The Ugly Organ a to druhé k poslední, mediálně úspěšnější (ale také o něco prostší) desce Mama, I’m swollen. Ať tak či tak, hudba Cursive přináší energii, osobitost i melancholii a silnou atmosféru. Na to, kdy se jí to daří více či méně žádná objektivní komerční či alternativní měřítka nejsou.
http://www.myspace.com/cursive